Řekové ve Vestci – historie

Řekové ve Vestci

Máme tu opět září, měsíc zpravidla spojovaný se začátkem nového školního roku. Brány škol se otvírají anoví či odpočatí žáčkové usedají do školních lavic, aby rozšiřovali své mozkové závity.

Právě od mých prvních školních vzpomínek se bude odvíjet téma dnešního vyprávění.

Jednoho podzimního dne, tehdy jsem byla prvňáčkem v jesenické škole, nám představila naše paní učitelka nového spolužáka. Byl trochu jiný, měl snědou pleť, tmavé oči, na hlavě hustou černou kštici a neuměl moc česky. Jmenoval se Mičes a byl to Řek. My jsme mu říkali Míša. Přistěhoval se spolu s rodiči a sourozenci do Vestce.

Odkud se vzal?

V letech 1946 – 1949 zuřila v Řecku občanská válka, která zapříčinila emigraci více než 80 000 osob do států bývalého východního bloku. Především horská území severního Řecka tehdy kontrolovala politická levice pod vedením komunistické strany. Jejich protivníkem byla pravicová monarchistická vláda, podporovaná Velkou Británií a později USA.

V letech 1948 – 1952 emigrovalo do Československa 13 tisíc Řeků, (např. do bývalého Sovětského svazu 17 tisíc, do Polska 6 tisíc, do Mongolska 6 tisíc).

Nejdříve byly z řecké vlasti evakuovány děti s nepočetným doprovodem dospělých. V poválečném Československu, které samo nebylo v dobré hospodářské situaci, byla pro ně připravena záchytná střediska  v Mikulově a v Mariánských Lázních. Po roce 1949 následovala evakuace dospělých, kteří našli dočasné ubytování v záchytném středisku ve Svatobořicích u Kyjova, Mikulově a  Lešanech u Benešova. Později byli Řekové rozptýleni po celém území Čech a Moravy, největší koncentrace dosáhli na Krnovsku, Jesenicku a Žambersku.

V roce 1957 se do Vestce přistěhovalo několik řeckých rodin. Státní statky jim  t. č. poskytly skromné ubytování v bývalých hospodářstvích (č. p. 10, č. p. 12) a také zaměstnání ve statku. A tak Damianidisovi, Jakovidisovi a Papadopulosovi mohli jenom vzpomínat na svá olivová a tabáková políčka v Řecku a museli se přeorientovat na kolektivizované české zemědělství. Vzdálený domov jim mohly připomínat jen dopisy nebo balíčky, jejichž obsah – především olivy, ozdobné korálky (komboloi) nebo i sazenice tabáku,  byly pro ně malou psychickou náplastí, ale pro místní neobvyklým jevem. Řecké rodiny se s místními obyvateli dobře sžily, přizpůsobily se místním poměrům. Vzniklá přátelství přetrvávala dlouho i po jejich odstěhování.

Řečtí imigranti a jejich potomci museli čekat dlouhých 30 let po skončení občanské války, než nakonec v roce 1982 oficiálně získali plné právo na návrat do své vlasti.

 

Blanka Pašková

kronikářka