Vestecká pastouška
V dnešním vyprávění se zastavíme na Vestecké ulici u domu č.4. Před domem se rozprostírá zelená travnatá plocha a řada keřů. Jen několik metrů od silnice se tyčí kamenná zvonička a pomník těm, kteří položili život v 1.svět.válce.
My však trochu podnítíme svoji představivost či fantazii a přeneseme se v čase dobrých 130 let zpět. Před očima se nám vynoří domeček s doškovou střechou, obehnaný z jedné strany hůlkovým plotem. Zbývající strany lemuje živý plot, který sousedí se statkem p.Dobiáše (č.4). Vesnickou scenérii dokresluje nedaleká zvonička a malý rybníček. Nechybí zde ani malá, upravená zahrádka a několik vzrostlých stromů. Pokud nahlédneme do chaloupky, nejprve spatříme síň. Dále následují dvě světnice. Ta první je trvale obydlená, ta druhá slouží náhodným pocestným, vandrovníkům nebo těm, kteří nic neměli. Nacházíme se v domě č.3, v obecní pastoušce. Za zdmi domečku se odehrával zcela běžný všední život, který měl s vesnickou romantikou moc málo společného.
Na sklonku 19.stol. zde bydlel se svojí manželkou p.Jan Mikoláš. Byl obecním pastýřem. Když každé ráno zatroubil na roh, otevřela se vrata statků a na náves vyrazila prasata a ovce. Pestré stádo vedené pastýřem pak vyrazilo za pastvou buď za rybník nebo na průhon za hospodou.
To že pastouška v roce 1905 zmizela nadobro, víme. Časem zanikl i rybníček. Jen kamenná zvonička zůstala jako svědek minulých časů. Denně zde p.Václav Mikoláš odbíjel poledne a klekání, ale i poslední zvonění těm, co odešli na věčnost. Jímavý hlas zvonu umlčela světová válka. V pořadí až ta druhá. Byl přetaven někde ve slévárně, do jiné podoby a rozhodně ne k humánním účelům.
Do válečného roku 1914 zaznamenal vestecký kronikář ještě dvě významné události, které vzrušily život místních občanů.
Událost první- r.1905 – zbourání obecní pastoušky (č.3) s následnou výstavbou nového obecního domu. Událost druhá – budování silnice ze Šátalky směrem na křižovatku Hrnčíře – Zdiměřice. Dnešní stránka bude patřit první z nich. Proč došlo k likvidaci obecní pastoušky, kronikář stručně vysvětluje. Byla natolik zchátralá, že její odstranění nedalo ani moc práce. Majitel domu č.4 věnoval s radostí sud piva na oslavu, že se této “štafáže a obecní okrasy” zbavil. Po demolici následovalo období vášnivých diskusí, odvážných návrhů a nezbytných námitek.
Vyvstala otázka : Jak bude vypadat nový obecní dům? Komu bude sloužit, bude mít poschodí? Odpověď místních sedláků vyzněla jasně a srozumitelně:” Ves je malá a musí se šetřit”. Nebyly peníze na jednotřídku, na byt pro učitele, na nemocnici ani na byt pro strážníka. Stavba probíhala za starostování p. Ant. Hrubého. Nová obecní budova byla určena místním chudým. Pokud se vsi objevil nějaký vandrovník a hledal na noc střechu nad hlavou, bylo mu vyhověno. Nejdříve si ho ale obecní strážník zaevidoval a pak ho uvedl do šatlavy, která se nacházela v obecním domě. Tam na něj čekala udupaná zem a kupka sena, do které se cestovatel zahrabal a nechal si zdát hezké sny. Kam umístili naši předkové nový obecní dům (č.3), všichni dobře víme. Má už navíc i tolik diskutované poschodí, ale nemá šatlavu a osazenstvo je také jiné.
Blanka Pašková, kronikářka